PORCELÁN
(Porcelaine)

Historie plemene, dnes nazývaného porcelán, je velmi blízká historii většiny ostatních plemen francouzských honičů, která obvykle vze¬šla selektivním výběrem, eventuálně křížením velkých parforsních honičů z různých ekipáží. Tento výběr a ustálení typů jednotlivých plemen, která dnes známe, probíhal ponejvíce v XIX. století.
Vývoj porcelána ale není tak přesně popsán a zdokumentován, jako je tomu u jiných plemen honičů. O půvo¬du porcelána existuje několik pramenů. Podle markýze de Foudras, proslaveného vypravěče, pocházejí ze Švýcarska. Další z autorů, zabývající se historií parfors¬ních lovů, pan de Marolles, hledal ale informace o kořenech porcelánů přímo ve Švýcarsku a shledal jejich švýcarský původ málo pravděpo¬dobný. Přesto jsou některé informace pana de Foudras důležité, pře¬devším ty, které souvisejí s ekipáží "de Lunéville". Především informace o tom, že psi vikomta de Ghoisseul byli nazýváni "psi z porcelánu", a toto pojme¬nování bylo v oblasti Franche-Gomté, kde tato smeč¬ka lovila, naprosto nové a neznámé. Tento region sousedí se švýcarským územím, tak¬že vzájemné ovlivňování plemen z obou stran hranice není vyloučené. Nejpravděpodobnější informace o původu Porcelánů podává pan Daubigné. Podle něho byli původně tito psi chováni v klášteře v Clu¬ny. Kláštery se totiž už od středověku věnovaly chovu a šlechtění psů pro štvanice, neboť tento způsob lovu byl na jejich pozemcích provozován. Ostatně i nejslavnější plemeno parforsních honičů, pes Svatého Huberta, pochází z kláštera, podle nějž je pojmenován.
Z kláštera v Cluny získali porcelány v klášteře v Luxenl. Tento klášter byl ovšem později, v období francouzské revoluce vydranco¬ván a nenávisti davů neunikli ani psi. Naštěstí však předtím posled¬ní z opatů v Luxenil, vikomt z Clermont-Tonerre, daroval pár porcelánů ze svojí smečky svému lékaři a chirurgovi Dr. Poillotovi. U něj psi vřavu revoluce přežili. Jeho syn se však nevěnoval lovu, a tak otcovy psy daroval panu de Rosne. Od něj získal pan Daubigné, vnuk Dr. Poillota, pár, který dal základ jeho báječné smečce, s níž lovil v letech 1865 -1896. Už v roce 1884 byli psi pod názvem plemene "psi z porcelánu" vystavováni na výstavě v Paříži.
S nástupem nového století prodělalo plemeno několik zásahů, které měly zlepšit jeho vlastnosti. Nový typ, který vznikl, byl celkově lehčí, měl menší lalok a byl elegantnější. Pro přilití krve bylo použito honičů z Artois a Normandie a sommersetského harriera. Poslední ze jmenovaných sice přinesl porcelánům některé primitivněj¬ší rysy, ale dodal jim odolnost a otužilost. Později došlo též ke křížení s billym, který dodal plemeni nejen vznešenost, ale též zvětšil jeho tělesný rámec.
V současné době je na prvním místě snaha upevňovat výborné lovecké vlastnosti těchto honičů, vzhled je z tohoto pohledu druhot¬ný. Samostatný chovatelský klub plemene byl založen v roce 1971 panem Hublotem de Rivault a panem Daillantem, předsedou Národní lo¬vecké federace Francie (UNCFD). Na první klubové výstavě v roce 1972 v Cahorsu bylo přihlášeno jen 15 jedinců. Plemeno si ale brzy získalo obdiv především mezi lovci pro svoje výborné lovec¬ké vlastnosti, vynikající nos, perfektní držení stopy, schopnost dr¬žet se ve smečce, silný hlas ve střední tónině a důraz v kontaktu s velkou zvěří. Jsou to vesměs vlastnosti, spojující je s honiči jihozápadu. Jejich světlé, téměř bílé zbarvení s velmi svět¬lými oranžovými plotnami a stříkáním je velmi zřetelně viditelné v terénu a umožňuje dobře sledovat jejich práci i lovci stojícímu na stanovišti.
Porceláni jsou v dnešní době používáni jednak ke štvanicím zajíců, a to jak na koních, tak pěším, ale i k lovu velké zvěře spárkaté, či divočáků se střelnou zbraní. Pro svoji schopnost držet stopu se používají i k dosledům. Je nutno poznamenat, že jejich krátká a jemná srst sice vyhlíží jako velmi chabá ochrana pro práci v křovinách, ale loví v nich se stejnou vehemencí jako na pláních.


Porcelán >>> STANDARD FCI <<<