VELKÝ MODRÝ GASKOŇSKÝ HONIČ
(Grand Bleu de Gascogne)

Při setkání s tímto impozantním psem na vás dýchne historie. Je to legendární pes Gastona Phoeba, nejvyhlášenějšího lovce francouzského středověku a velkého znalce psů. Původ „velkého modrého” je odvozován od psů Svatého Huberta, kteří byli ve středověku obdivováni pro svoje mimořádné schopnosti práce na stopě. Z páření těchto výjimečných psů s honiči francouzského jihozápadu vzešli slavní „modří" Gastona Phoeba. Historie plemene tedy sahá do 14. století, i když jeho kořeny jsou pochopitelně ješ¬tě mnohem starší. Pozoruhodné je, že se tito psi dochovali v téměř původním typu a při své cestě staletími neztratili nic ze své osobitosti. Svědčí to o obrovské pevnosti jejich typu, a to je nejlepším vysvědčením pro středověké chovatele.
Bylo by jistě zajímavé zvědět, které z našich moderních plemen, jejichž chov je založen na vědeckých základech a jejichž zdravotní stav se sleduje nejmodernějšími lékařskými metodami, přežije bez úhony 600 roků a zachová si přitom fyzické i pracovní přednosti v nezměněné podobě, tak jako nádherní psi Gastona Phoeba. Je třeba poznamenat, že „velký modrý” byl věhlasný i v uplynulých staletích a kynologická díla z různých období, která se o něm zmiňují, vždy vyzvedávají jeho nesporné kvality. Svou krví ovlivnil též všechna plemena honičů jihozápadu, neboť byl v jejich chovech používán ke zlepšení kvality nosu a stopařských schopností. Od počátku své existence sloužili „velcí modří” k lovu vlků. Lovili je až do vymizení těchto šelem z loveckých revírů, tedy do začátku XX. století.
Ve svých smečkách je měli i další velcí lovci středověku, například francouzští králové František I. a Jindřich IV. V XIX. století měl nejlepší chov „velkých modrých” baron de Ruble, který se věnoval především selekci a ustálil typ plemene, až na několik malých detailů, v té podobě, jak jej známe dnes. Baron de Ruble předvedl na výstavě v Paříži v roce 1863 pozoruhodně vyrovnanou smečku, v níž byl i slavný pes Major. Psy choval na zámku Bruka u Aubietu, kde se s nimi setkal i baron Carayon-Latour, který pak použil krev „modrých" pro zlepšení kvality vlastních psů sainongeoiského plemene. Výsledkem jeho snažení bylo vyšlechtění nového plemene, gaskoňsko-saintongeoiského honiče.
V roce 1925 založil pan Sénac-Lagrande první chovatelský klub, který sdružoval chovatele „velkých modrých“ a několikrát publikoval jejich seznam. Tento klub však později zanikl a chovatelé se nedrželi příliš plemenného standardu, takže v tomto období se vyskytovali i psi zbarvení jinak, než jak určuje standard. V roce 1968 byl zásluhou Roberta Bachaly klub znovu obnoven a začal dbát na dodržování standardního typu. Dnes je tímto klubem řízen chov všech variant „modrých", ale i ariéžských a gaskoňsko-saintongeoiských honičů.
Všechny velké parforsní ekipáže „velkých modrých” bez výjimky zanikly, přesto není plemeno ohroženo vyhynutím. Jeho kvality mu umožnily, aby se přizpůsobilo novým způsobům lovu a nalezlo tak svoje uplatnění i v současnosti. Dnes je užíváno téměř výhradně k pěším lovům se střelnou zbraní a zvěř, kterou „velcí modří” nejčastěji loví, je zajíc a černá zvěř. Tyto na první pohled tak odlišné druhy zvěře mají společného jmenovatele: Jejich stopy jsou obtížné a k práci na nich je třeba výborné kvality nosu, vytrvalosti a trpělivosti ve sledování stopy třeba po několik hodin. A to je právě to, v čem všechna plemena gaskoňských honičů vynikají nad jiná. „Velký modrý” sleduje stopu nepříliš rychle, ale vytrvale, především však krásně „hraje” (rozuměj hlásí na stopě). Jeho velmi hluboký, až hrobový hlas, je slyšet velmi daleko. Při štvaní svým pohybem „velký modrý“ poněkud připomíná vlka. Je vhodný i k dosledům, neboť poraněnou zvěř nejen spolehlivě nalezne, ale dokáže ji i stavět.
Jeho zjev - impozantní, typická, ušlechtilá hlava čistě francouzského typu - je rámována dlouhýma krásně se stáčejícíma ušima a jeho oči, poněkud otevřené, mají věrný a trochu smutný pohled. Proto je též někdy přezdíván „smutný otec". Má mírnou a klidnou povahu, pokud ovšem není na stopě. Při jejím sledování ztrácí často zcela kontakt s okolím, neboť veškerá jeho pozornost je upřena na její vypracování.
Na závěr nelze než souhlasit s jeho ctiteli, kteří říkají: „Velký modrý je zázrak, který prochází staletími.“


Velký modrý gaskoňský honič >>> STANDARD FCI <<<